Dvojí život

30. 07. 2014 17:46:19
Rybářská bárka přirazila ke břehu a tiše zavrzala, jak se její dřevo zabořilo do jemných oblázků. „ Au, nemohl byste najíždět opatrněji?“ozval se odněkud tenký hlas. Vrásčitá tvář starého rybáře se zamračila.

Měl dlouhé bílé vousy, klobouk s převislým okrajem, který přikrýval hrstku šedivých vlasů, a tváře ošlehané od větru a slané vody. Když vystupoval z loďky, mohutné rybářské boty se zabořily do kamení, sotva udržel rovnováhu. Silnýma rukama vytahoval z loďky sítě a vyhazoval je na břeh. Úlovek byl mizerný, počasí mu dnes nepřálo, nechytil skoro nic, jen pár malých makrel, ale byl rád, že se ve zdraví vrací domů. Když se mu podařilo všechny sítě vytahat na břeh, byl velmi unavený. Postavil se zpříma, narovnal si bolavá záda a rozhlédl se kolem. Ten slaboučký hlásek slýchal pokaždé, když se vracíval z moře, vždycky když vystupoval na břeh. Nikdy však nikoho nezahlédnul. Myslel si, že je příliš stár, a že mu jeho samota našeptává zvuky, které si přeje slyšet od jiné lidské bytosti. Neměl však odvahu zeptat se, kdo na něj mluví. Ale jeho smysly byly dosud natolik bystré, aby si uvědomil, že široko daleko se rozprostírá jen temná vodní plocha, tu a tam lemovaná skalisky, někde pískem a tenhle kousek břehu, na kterém žije sám ve své chatrči, a který pokrývá jen vrstva bělavých oblázků.

Hřbetem ruky si otřel čelo a zhluboka nasál vůni pohasínajícího dne. V téhle roční době sem vítr přináší medově nasládlou chuť levandulových polí. Letmá vzpomínka jen o něco víc přihrbí jeho záda:„Jednou se zeptám, kdo to tady mluví,“a zahrozí pěstí do okolí. Vtom se hlas ozve znovu: „Sehni se rybáři a vezmi mě do ruky.“Marně se stařec rozhlíží a hledá živou bytost, která by k němu mluvila. Všude je jen voda a kamení. Skloní se k zemi a třesoucí se rukou nabere oblázky do dlaně. Prohlíží si je, nechává je propadávat mezi prsty, když jeden z nich uvízne. A jako by čekal právě jen na tenhle okamžik, promluví tím tenkým tichým hlasem: „To jsem já, rybáři, malý mořský oblázek, kdo se tě snaží oslovit. Ležím tady na břehu již desítky let. Narodil jsem se kousek odsud, vidíš tu obrovskou skálu, co ční do moře? To je má rodná hrouda. Matka erose mě uvolnila z masívu a vlny mě spláchly do moře. Neúnavný pohyb vody ohladil mé hrany, aby neubližovaly rybám ani lidem a pak mě obrovská bouře vrhla zase zpět na pevninu. Vždycky jsem si přál stát se pobřežním oblázkem. Chtěl jsem žít dvojí život, jeden pod vodou a druhý na pevnině, a to se mi splnilo. Ale než jsem se dostal sem, žil jsem na dně moře. Vím, že dokud jsi byl mlád, zkoušel ses tam potopit. Mockrát jsem tě viděl a volal na tebe. Ale šumění vody bylo silnější, než můj hlas a ty ses vracíval zpět ke svým sítím a životu na zemi. Chceš dnes, kdy už jsi stár, poslouchat moje vyprávění?“

Rybářova tvář je zkřivená překvapením. Zírá na drobný kamínek, co svojí podobou zapadá do celé hromady ostatních. Je výjimečný jen tím, že mluví. Stařec se sveze na lavičku a v tichém úžasu nechá oblázek ve své dlani pokračovat. „ Když mě vlna vytrhla z rodného masivu, táhla mě s sebou daleko od břehu, až mé tělo dopadlo na dno. Moře zde nebylo příliš hluboké, sluneční paprsky ho jiskřivě prosvěcovaly, ohřívaly jej a poskytovaly dostatek světla. Tak jsem tam dole nebyl vůbec sám. Žili tu korály a sasanky, hvězdice a krabi a nekonečná hejna ryb, která jinde neuvidíš. Ale nikdo si mě nevšímal. Pestré rybky kolem mě bez zájmu proplouvaly, ani žraloky nezajímal malý kamínek na dně mořském. Jen drobní korýšci občas využili mé barvy a ulehli vedle mně, aby se skryli. Bylo mi smutno. Na světě bylo všechno tak jiné a já zatoužil vrátit se zpět. Začal jsem přivolávat živly na pomoc. Prosil jsem bouřku, aby mi dala nohy, abych se dokázal pohnout ze svého místa, vzýval jsem blesky, ať rozčísnou oblohu a vítr rozkýve tu obrovskou masu vody nade mnou. Věděl jsem, že pokud se pohne ona, pohnu se i já. Prahnul jsem po tom vrátit se na svět a znovu ucítit palčivý žár slunce.“

Oblázek se na chvíli odmlčí a mrazivé ticho kolem rozbíjí jen dunění přílivu. „Nakonec jsem se dočkal, ta bouře přišla a pomohla mi zpět na pevninu. Mocný proud uchopil mé tělo, byl tak silný, že mě unášel lehounce jak stéblo trávy. A jak mě vlekl, narazil jsem do korálu, ani jsem se nestačil omluvit a přistál jsem na zádech malé hvězdici. Naštěstí má pevný hřbet a unesla mě snadno, než mnou voda znovu prudce smýkla. Teď už jsem doslova letěl, jak na horské dráze! Kdysi dávno jsem ji viděl na zemi a chtěl jsem se na ní svést; netušil jsem, co skrývá rozkoší! Řítil jsem se jako blázen, vlál v proudu a zdálo se mi, že jsem racek a mohu roztáhnout křídla a vznést se jako on.“

„Já vím, o čem mluvíš,“ přeruší dosud zamlklý rybář jeho vyprávění, „ byl to hurikán, který zvedl vlny vysoké jak hora a bořil domy a rval ze země stromy i s jejich staletými kořeny. Bral si lidi a celé vesnice a neptal se, jestli za nimi někdo bude tesknit. Jestli vůbec někdo zbyl.“

Ale oblázek nedbá na starcovy smutky, nevnímá jeho teskný hlas a dál líčí svůj osud: „V tu chvíli jsem si myslel, že bouřlivá vodní masa vyslyšela mé prosby a naplnilo mě to obrovskou radostí. Záviděl jsem oblázkům, které pobývají u břehu, že vidí na obojí svět. Na ten podmořský i na ten pozemský. Chtěl jsem být jedním z nich, žít dvojí život a byl jsem ochoten riskovat i to, že budu odnesen někam daleko, kde nebude konejšivý příboj ani slaná voda. Má touha byla tak silná, že jsem se nebál ani toho, že budu vymrštěn a zahrnut pod hromadou jiných kamínků a neuvidím ani moře ani zářivé slunce a časem se rozpadnu v prach. Možná by se můj prach mohl změnit v hlínu a já bych dal možnost vzniknout jinému životu. To však nebyl můj sen.

Jenže, jak mne proud táhnul, v tom zběsilém reji a já přemýšlel o proměnách životů, narazil jsem na skálu, která z ničeho nic stála v cestě. Napadlo mě, že už se na břeh nikdy nedostanu. V tom jsem však ucítil, jak se moře prudce zvedlo a mohutná vlna mě znovu začala nést. Pode mnou byly domy i stromy jak jsem je neznal, jak jsem je nikdy neviděl. Odkudsi shora jsem na ně civěl a mé zděšení a hrůza nebraly mezí. A pak jsem ucítil, jak se vodní masa vrací, a to všechno, co pode mnou stálo, si bere s sebou. Pláču ještě dnes, když si vzpomenu na vyrvané stromy, na jejich kořeny, které vlály jak pačesy za bezvládnými kmeny a domy i lidé je v šíleném představení provázeli do hlubin. Padal jsem dolů a nechápavě sledoval, co se kolem mě děje. Ve svém zaslepení jsem se ptal: Kdy už to, proboha, skončí? Najednou jsem chtěl zpět do mořských hlubin, kde je klid a rybky tiše proplouvají. Proč jsem si jen myslel, že život na dně je příliš jednotvárný?

Najednou jsem ale ucítil pevnou zem. Proud odezníval, a já už se z místa nehýbal. Moře ztratilo sílu vzít mě s sebou. A nad hlavou, vysoko v nekonečné obloze, letěly mraky. Bílé obláčky jako o závod spěchaly k obzoru a já poznal, že jsem se stal vyvoleným. Vyvoleným vidět lidské utrpení v celé jeho nahotě. Tys tam rybáři tenkrát nebyl. Přišel jsi na tento břeh až za nějaký čas, ale teď už vím, proč jsi přišel sám. Vidím v tvých očích bouři, která se tam navěky zapsala. Každý den se na své bárce vydáváš na moře a pokoušíš osud. Děláš to tolik let, ale já porozuměl až nyní, když jsem mohl zpříma pohlednout do tvé tváře. Dlouhé roky, co pobývám na tomto břehu, a sleduji den co den tvoje kroky, mám nutkavou potřebu ti všechno říct. Cítím vinu, i když nevěřím, že bych dokázal přivolat bouři. Přesto ležím pod tvýma nohama a nechávám na sebe šlapat a trpělivě snáším svůj úděl. Trestem za moji pýchu a nespokojenost bylo naplnění mé touhy a vyzvednutí na břeh. Má možnost žít dvojí život byla naplněna, ale je vykoupena skutečností, že mi příboj den co den omílá moje tělo. Dělá ho hladším, ale zároveň ho kousek po kousku odnáší do moře. A tak ze mě nezbude ani ta troška prachu, která by mohla dát život něčemu jinému. Můj život postupně ubývá a tím se stal podobný tomu tvému, rybáři.“

Staříkovi se naplnily oči slzami a v tichém nářku stékaly po vrásčité tváři a vyplavovaly bouři, jež vzala život všem, které miloval. Svíral v dlani kamínek, jehož hlas zanikl v příboji. Všechno již řekl a schopnost jeho řeči pominula. Rybář ještě chvíli hleděl na tvrdou dlaň, na které se choulilo něco tak nepatrného, pak zvednul hlavu a jeho staré bolavé oči se zahleděly přes vodní hladinu. Prudce se rozmáchnul a hodil oblázek zpět, daleko do moře, odkud přišel.

Autor: Adriana Bártová | středa 30.7.2014 17:46 | karma článku: 9.36 | přečteno: 511x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.36 | Přečteno: 10305 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 46.20 | Přečteno: 5610 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 369 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.11 | Přečteno: 16284 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.18 | Přečteno: 4928 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 610

Jsem člověk, který miluje knihy, váží si kvalitních autorů a uznává úspěšné. Ale knihy jsou jen jednou částí mého já a tuhle filosofii zastávám i v celém zbytku svého života.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...